BUDE TO JAKO SRÁŽKA NEKONTROLOVATELNÝCH KOMET

Ibsenův Peer Gynt je hra stejně slavná a téměř tak často uváděná jako Shakespearův Hamlet či Goethův Faust. Pro inscenátory a představitele titulní role je to vždy životní úkol. V generálkách inscenace jsme se zeptali představitele Peera Gynta Ondřeje Brouska („Nic tak velkého jsem dosud nehrál“) a režiséra Martina Čičváka („Hrát Fausta je opravdu méně pracné, za něj to na střídačku táhne Mefisto“).

Využili jsme chvíle, kdy se na jevišti řešilo, jak se nad ně snese letadlo a jak vybuchne kotel Gyntova parníku a pořídili následující rozhovor.

Inscenace Ibsenova Peer Gynta je už čtvrtou spoluprací režiséra Martina Čičváka s hercem a hudebníkem Ondřejem Brouskem. Když je sledujete při zkoušení, máte pocit, že se jeden druhému začínají až nebezpečně podobat a že si vzájemně rozumí na jakési vyšší, mimoslovní úrovni. Přitom se oba pánové před inscenací Frischovy Andorry neznali. (Dobře si vzpomínám, na Martinovo „Brousek? Ondrej? Nepoznám.“, když jsem ho upozornil na Ondřejova vynikajícího Shapiru v Sidonově hře v Divadla Na Fidlovačce.)

Pánové, dá se ve vašem případě říci, že herec našel svého režiséra/ režisér svého herce?

Čičvák: Obyčejně nebývá úplně vzácným jevem, že se lidé, kteří se předtím neznali, najednou seznámí. Ne vždycky se však toto seznámení promění na mezigalaktickou srážku dvou nekontrolovatelných komet. Po takové srážce už nic není jako předtím – ani ty komety, ani vesmír nezůstávají netknuté – universum se otřáslo a všechno, co teď dělám bez Brouska je prostě bez Brouska. Toho herce pak režisér vidí všude a ve všem, ale jenom Vinohradské divadlo nám dává ten dar, že můžeme jednou za rok trávit zkušební čas spolu. Takže díky za seznámení a díky za ten čas.

Divadlo je profesí, již nelze dělat, aniž by se lidé jeden druhého dotýkali. Myslím tím nejen fyzicky, ale také duševně. Empatie, vcítění, já základní nástroj divadelní komunikace. Když Čičvák zastaví gestem Brouskova Gynta při zkoušce, Brousek ho nenechá promluvit, hned volá: „Já vím“, udělá to jinak a Čičvák je spokojen: „Právě tak jsem to myslel“. Co to máte spolu za kontakt?

Brousek: My nepracujeme metodou vciťování, ale metodou vmyšlení. Téma stojí před námi, obnažujeme ho, snažíme se mu porozumět, rozpitvat ho co nejdůsledněji, ale vždycky musí zůstat před námi jako portrétovaný objekt, jako model. Protože jenom zvenku mu můžete důkladně porozumět. Uvnitř jste slepí. Navzájem se držíme u té pomyslné hranice vnějšku, v pozici pozorovatele, abychom do té slepoty neupadli, abychom se nezačali topit v subjektivním balastu ega, které tak rádo zjednodušuje nebo zakrývá pravdu.

Čičvák: Ano – jednoduše řečeno, zobrazovaní hrdinové s námi nemají nic společného, i když se jim snažíme porozumět něčím, co je v nás, ale to něco, ten nástroj porozumění vzniká spojením nás dvou (proto je to setkání pro mě tak vzácné). Jako bychom spolu vytvořili třetí bytost, která sice používá vnitřní ekosystém každého z nás, ale je svébytnější, sebevědomější a komplexnější než jeden či druhý z nás. Pracujeme ve dvou, ale jelikož je každý z nás několikerý, tvoříme celý zástup.

Vaší dosud nejohlasnější vinohradskou spoluprací byl Shafferův Amadeus. Také Peer Gynt je ale hra se silným a bohatým příběhem. Co děláte sami za sebe proto, aby Vaše spolupráce potěšila diváky stejně jako v případě inscenace Amadea?

Brousek: Snad spějeme k umělecké dospělosti.

Čičvák: Snad je tomu skutečně tak. Zákruty a šokující obraty Gyntova příběhu nepouštíme ani na chvíli ze zřetele.

Martine, Ondřej Brousek je nejen skvělý herec, ale také vynikající skladatel a muzikant. Skupina Monkey bussines, ve které hraje, je stálicí českého pojetí stylu funky, jako Amadeus je ale pozorným interpretem Mozartovy hudby. V Peer Gyntovi jste Ondřejovi svěřil interpretaci a transkripci původní Griegovy hudby. S jakým zadáním?

Čičvák: Zadání si dáváme vždycky stejné – začínáme tichem. Pak přichází nutnost věty, gesta. Pokud je organickým vyústěním ticha pompézní Grieg, pak asi děláme hru Peer Gynt správně, jelikož i Ibsen dospěl ke stejnému závěru. Ale u nás Grieg vyrůstá z tichého popěvku, z neslyšitelného brkání na kytaru. Jako když se touha překlopí do svého ztělesnění, jako když se ze zpívání ve sprše zrodí opera. A to zadání? Peer Gynt je sen, který se stane skutečností. Ale možná taky skutečnost uvězněná ve snu. Tady se opravdu z ducha hudby má zrodit tragédie, před tím musíme ale s Ondřejem opatrně oplodnit toho ducha. Samozřejmě vnuknutím.

Proč se má hrát Ibsenův Gynt v roce 2017 uprostřed neklidné Evropy, která sama sobě přestává rozumět?

Brousek: Tvůrce – a Gynt je takovým obrazem tvořivého ducha - vždycky doufá, že je věrně Sám sebou. Je přesvědčen o tom, že to, co dělá, dělá důsledně, při plném vědomí a svědomí, bez kompromisů lidských, uměleckých, politických. A pak najednou zjistí, že to všechno dělal Sám pro sebe, čili s ohledem na úspěch, že se přizpůsoboval vkusu a vzdělání většiny, aby se zalíbil.

Čičvák: Gynt bude roztaven na knoflík, jelikož na konci života nemůže vykázat dostatek dobrých ani ryze špatných skutků, které by mu alespoň zabezpečily úctyhodné místo v pekle. Je obviněn z průměrnosti. Nařčen z bezvýznamnosti. Kéž by to byla noční můra každého klidného Evropana – nařčení z bezvýznamnosti. Protože neklid Evropy je pořád ještě úžasná a vzrušující věc – pod tím vším tlí nové, nefalšované „funky“.

Dramaturg, který je „spoluviníkem“ inscenace, by neměl pronášet před premiérou soudy. Ale mně se nedaří zachovat kritický odstup. Dovolte mi pozvat Vás upřímně na mimořádně vnitřně intenzivní, emocionálně působivé, obrazně bohaté, myšlenkové hluboké a komediantsky strhující inscenaci, ve které se bohatě zúročila dosavadní spolupráce M. Čičváka s Vinohradským divadlem a Ondřejem Brouskem.

Jan Vedral

Více o inscenaci zde

Vstupenky můžete rezervovat zde

Odkaz na článek Peer Gynt se vrací na Vinohrady po 100 letech zde.