O hře
(Дети солнца)
Prozradíme to hned na úvod: Tato hra je nejen současná, ale dokonce nadčasová. Pojednává o věcech, které doprovází člověka od pradávna: je o touze, o vášni, o strachu a o samotě; zkrátka, jedním slovem: o lásce. Ale nejenom o ní. Je o dobru a zlu v nás.
Hlavní hrdina Pavel Protasov sedí pohroužený do svých chemických pokusů, přemítá nad zákonitostmi vesmíru a lepším životě pro všechny, a přitom nevidí, že mu nejlepší přítel chodí za ženou. Nebo to vidí a nic s tím nedělá? Podobně jako nedokáže domluvit zámečníku Jegorovi, aby nepil a nebil manželku? Do jaké míry je tedy svět těch, kteří touží připravit novou skutečnost, v rozporu s realitou? A jak tedy uskutečňování jejich vizí může dopadnout? Jsou ti, kteří jako by „žili jen z paprsků slunce“ povzneseni nad nesličnou skutečností hodni obdivu nebo výsměchu?
Děti slunce (1905) - v naší úpravě Sluníčkáři - patří spolu s Letními hosty k vrcholům Gorkého (1868–1936) dramatického cyklu o intelektuálech ve společnosti v přechodu. A třebaže snesou srovnání i s vrcholnými hrami A. P. Čechova a najdeme je na aktuálním repertoáru řady velkých evropských činoherních domů, byly českými divadly naposledy uvedeny před dlouhými 40 lety. Možná za to může Peškovův pseudonym Gorkij („Hořký“), či množství ideologických nálepek nabalených na tuto jistě ne bezrozpornou osobnost evropské literatury. V našem dnešním světě, který se musí dokázat vyrovnat s důsledky uskutečňování intelektuálských vizí ,,sluníčkářů“, je nejen kulturně patřičné, ale i obsahově dráždivé zabývat se tímto tématem. Inscenace uměleckého šéfa DnV, pro niž vznikl i nový překlad Jaroslava Achaba Haidlera, nepřehlédne současný obsah, komediální dvojznačnost hry, ani autorovu zálibu v „love story“.
Premiéra: 16. 12. 2016
Délka představení: 175 minut
