O hře
Po Kupci benátském, Othellovi a Macbethovi přicházíme s další z velkých shakespearovských tragédií - Richardem Druhým Na rozdíl od obecně známějšího Shakespearova dramatu Richard III. je Richard II. dílem méně často uváděným, ale nikoli méně mistrným a herecky bohatým, hlavní roli ztvárnil v minulosti např. nezapomenutelný Václav Voska.
Drama rozporuplnosti moci a slabosti, údělu krále usedajícího na trůn a krále trůnu zbaveného, drama morálky osobní a politické - to všechno jsou témata, kterými se Shakespeare po celý život zabýval a mistrně je ve svých hrách dokázal zpracovat. Jeho velikost spočívá v tom, že nevynáší jednoznačně soudy na dobou a lidmi, ale dovede postihnout i jejich zdánlivě protichůdné proměny, zabraňující zjednodušujícímu pohledu na příběh všech těch, kteří bojují o moc či jen o místo na slunci. Všechny tyto motivy jsou natolik živé a silné, že se v každé době vracejí s novou intenzitou a silou - a to v souvislostech, které vytváří každé epocha.
Po Albeeho Pobřeží jsme ke spolupráci opět přizvali jednu z našich nejvýznamnějších režisérek Lucii Bělohradskou, jejíž poslední shakespearovskou režií byl úspěšný Hamlet, inscenovaný v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě.
JAN ŠŤASTNÝ O RICHARDU DRUHÉM
První otázka se nabízí: Kolikrát jste už hrál na jevišti Divadla na Vinohradech krále?
Ani to nespočítám, postavy králů jsou mi zřejmě souzeny. Poslední takovou rolí byl král František I. v Hugově hře Král se baví. Jsem rád, že se obě role na repertoáru "vystřídají" a že je nebudu hrát zároveň - role králů jsou si díky tématu moci vždycky něčím podobné, i když se pochopitelně snažím pojmout roli každou roli jinak.
Drama Král se baví mělo derniéru v polovině října, roli máte tedy ještě v čerstvé paměti.V čem se shakespearovská postava krále Richarda Druhého odlišuje?
V Hugovi je král posazený poněkud "jednobarevně" a lineárně - životem prochází s jistou lehkovážností, je to rytíř a chlap, který si rád užívá. Richard Druhý v sobě obsahuje témata neotřesitelné i arogantní moci, politické naivity, a to zákonitě musí vést k pádu, propadu a dokonce ke smrti. Richard prožívá obrovskou "houpačku" - jde z jednoho extrému do druhého.
Jak se vám pracovalo se ženou - režisérkou?
Při hlubším pohledu vidím určité prvky "ženského pohledu" ve výkladu celé hry, ale jde o detaily a nijak mě to nezaráží. Lucie je vždy perfektně připravená, ví, co chce a kam chce herce vést, formuluje přesně svá očekávání... Má mnoho energie a pracuje s větší vervou než leckterý chlap.
Zkoušení probíhalo poněkud dramaticky - po jarním zahájení nastala čtyřměsíční pauza kvůli zdravotním problémům režisérky Lucie Bělohradské. Začínali jste druhou fázi zkoušení "od nuly"?
Na jaře jsme zkoušeli přibližně měsíc, takže cosi už vznikalo, uměli jsme text...a pak se zkoušky pozastavily. Chtěl jsem to počáteční období zkoušek spíš "vymazat", abych pak mohl začít znovu a načisto, když mezitím proběhla byla spousta jiných věcí, ale bylo to jinak. Text nějak stále nosíte v sobě a když jsme zahájili zkoušky podruhé, nebyl to začátek od nuly. Zatím se zdá, že to bylo paradoxně ku prospěchu věci.
Co je pro vás osobně na této hře nejzajímavější?
Asi to základní téma vzestupu a pádu, úvahy o tom, koho člověk míjí, když stoupá vzhůru, s kým se naopak setkává při pádu a co s ním taková zkušenost udělá - zda je schopen reflexe vlastních činů. Jak bývá u Shakespeara obvyklé, okolnosti jsou většinou tragické a Richardovo prozření je cenné, ale nastává ve smrti.
Pokud bych si z toho měl vzít sám pro sebe ponaučení: je dobré dát si pozor na některé situace, abych - až se mi třeba nebude tolik dařit a budu zažívat nějaký svůj menší soukromý pád - byl schopen sebereflexe.
JIŘÍ DVOŘÁK O RICHARDU DRUHÉM
Bolingbroke - Richardův protivník i partner - je vedle Macbetha vaší druhou velkou shakespearovskou rolí v nedlouhém čase. Měl jste díky předchozí práci na Macbethovi v něčem "náskok" před ostatními kolegy?
Nedá se hovořit o náskoku, práce na obou inscenacích znamenala zajímavé setkání se zajímavými režisérkami, které mají společný rys: jsou vždycky dokonale připravené a přesně ví, co chtějí. Práce na roli Macbetha byla o něco složitější kvůli překladu ze čtyřicátých let, který se režisérka Hana Burešová rozhodla použít. V případě Richarda Druhého jsme pracovali s moderním překladem Martina Hilského.
Je ženské pojetí režie nebo ženský výklad textu podle vás v něčem odlišný od mužského výkladu?
V něčem ano, ale pro mě je spolupráce s režisérkami příjemná.
S Lucií Bělohradskou se pracuje skvěle, jak už jsem řekl, ona vždycky ví, co chce, ale zároveň dává herci volnost - pokud přijdete na nějaké lepší řešení situace, přijme to nebo o tom společně diskutujeme. Není z těch režisérů, kteří by herce jen "používali".
Richard Druhý není příliš známou Shakespearovou hrou - v čem je zajímavá?
Když jsem si poprvé přečetl text, měl jsem dojem, že to prostě "nepůjde". Zavolal jsem Lucii a řekl jí o svých pochybnostech, ona mi odpověděla několika ne zcela nepublikovatelnými výrazy a já se rozhodl počkat na první čtenou zkoušku. Výklad hry, který Lucie na té zkoušce předložila, mě zaujal a zcela přesvědčil a Lucii jsem se za své pochyby omluvil.
Za zmínku stojí i fakt, že hra není dlouhá, nejsou to ony typické "shakespearovské tři hodiny", což je pro diváky jistě potěšitelné.
Jaký je váš nejdůležitější osobní přínos z práce na této inscenaci?
Během celého zkoušení se mi opět potvrdilo, že Divadlo na Vinohradech je z hlediska spolupráce něco dost výjimečného. Společná práce s Honzou Šťastným byla velmi příjemná, vzájemně jsme se v dobrém slova smyslu provokovali a inspirovali. Myslím, že je to pro vinohradské divadlo typický rys - se zákulisními intrikami nebo podrazy jsem se nesetkal a na práci a výsledku je to rozhodně vidět. Oceňuju maximální nasazení všech zúčastněných, velký podíl na tom má režisérka se svojí schopností celý ten "mančaft" zcela strhnout. Když člověk cítí takové společné úsilí, říká si, že to, co dělá, má smysl a není to zbytečné.
Velké společné úsilí jste zažil i při zkouškách zajímavé moderní inscenace Tango sólo - bylo to v něčem podobné?
Tehdy šlo o jiný druh úsilí, byl to jiný typ dramatiky, obsazení bylo mladší, ale obrovská společná energie tam byla taky. Tohoto nasazení a schopnosti kvalitně táhnout za jeden provaz a směrovat své úsilí na jeden cíl si u vinohradského souboru velmi vážím.
A doufám, že je to potom na jednotlivých inscenacích vidět.
TROCHA HISTORIE...
Richard II. nastoupil na trůn v roce 1377. Za manželku si vzal Annu Lucemburskou, v Anglii zvanou Anna Česká, která byla dcerou císaře a krále Karla IV. a Elišky Pomořanské (díky tomuto spojení došlo ke spojení pražské univerzity s Oxfordem).
Richard II. byl vnukem vítěze bitvy u Kresčaku Edwarda III.,- a syn Edwarda Černého prince (zvaného tak podle barvy brnění), který se v této bitvě proslavil a převzal do znaku princů waleských tři péra hrdinného českého krále Jana. Richard, nadaný, ale příliš mladý, se musel dělit o vládu s vysokou šlechtou, zejména se ctižádostivými strýci.
Původně byl Richard II. mírumilovný, snášenlivý, snažící se o posílení koruny na úkor starých mocných šlechtických rodů. Jeho dvůr byl však zmítán různými spory, které později vyústily otevřený boj rodů o trůn, v zápas dvou baronských větví rodu York a Lancaster - ve válku mezi Červenou a Bílou růží. Základ této války byl položen právě za vlády Richarda II. ve šlechtické vzpouře, kterou vedl Jindřich Lancasterský.
Richard Druhý byl přívržencem umění, v tom si rozuměl se vzdělanou dcerou Karla IV., která ho více než tělesnou krásou uchvátila právě "shodou zálib". Jejich dvůr předváděl přepychovou českou módu, hýřil nádherou a pohostinností. (Králi byla vytýkána marnotratnost, na jeho dvoře se denně stravovalo 10 000 lidí).
Anna četla bibli ve třech jazycích, patrné jsou v té době podněty české gotiky pro Anglii.
JEDINÁ OTÁZKA PRO REŽISÉRKU LUCII BĚLOHRADSKOU:
O čem zamýšlíte Richarda Druhého hrát?
O politice. Hru vnímám jako politickou, nikoli historickou, ačkoli jí dějiny procházejí. Končí v ní jedna epocha a začíná jiná. Zajímá mě na ní jakýsi hypotetický průřez dějinami od dávné minulosti k současnosti. Ve jménu pravdy stáli ve středověku muž proti muži a za pravdu se umíralo. Dnes je veřejně deklarovaná lež politickou , a co hůř, i lidskou samozřejmostí. To je oblouk, který mě na hře zajímá a který zastřešuje jednotlivé osobní příběhy. Téma vzestupu a pádu je staré jako svět sám - o tom snad netřeba se ani zmiňovat.
DRAMATURG TOMÁŠ VONDROVIC O RICHARDU DRUHÉM
Jako Shakespearova tragédie není historickou rekonstrukcí událostí konce vlády jednoho panovníka, ani naše inscenace nechce být ukotvena - a jaksi zakleta - v jedné jediné historické etapě. Věčně stejný mechanismus vzestupu a pádu moci, setkání přicházejících s těmi kdo odcházejí, i křehkost lidského "já", drceného silami, jež samo rozpoutalo, dalece přesahují každý historický rámec. Stále znovu se opakující tragédie a osudné chyby jsou vnitřní osou Shakespearovy hry a také vlastním důvodem její ne snad ani "nadčasové", jako "vždy znovu časové" platnosti.
K porozumění tu netřeba podrobných historických znalostí.
A přece - pro zvídavějšího (či jen zvědavějšího) diváka možná připomenutí dějinného kontextu může obohatit vjem - třeba jen překvapivým množstvím paralel se současností.
Shakespearův Richard II. (Tragedie o králi Richardu Druhém - The tragedy of King Richard the Second) je tragedie "přitažlivé krásy" básnické a již tím se hlásí do duchovního i časového sousedství Romea a Julie (obě hry byly napsány 1595).
Hlásí se také stopami vlivu Marlowova. Richard II. totiž připomíná Marlowowu hru o Edwardu II. K podobnostem obou tragédií vedly ovšem již samy náměty, vzaté z anglických dějin.
Vedl k nim i společný pramen - Kronika Holinshedova.
Jmenovitě Shakespeare se jí přidržel věrněji než Marlowe, poněvadž mu nešlo tak o soustředění historických událostí v kratší časové úseky a o jejich dramatický spád, jako spíše o zachycení duše Richarda II. ve vývoji posledních dvou let před katastrofou.
Délka představení: 140 minut
