Pozvánka na derniéru incenace Caligula

22. listopadu máte poslední možnost zhlédnout fascinující příběh římského imperátora Caliguly. Vstupenky na derniéru si můžete rezervovat přímo zde.

Přečtěte si jak tuto zajímavou inscenaci vidí známá slovenská teatroložka PhDr. Ľubica Krénová:

Albert Camus

CALIGULA

Režie: Martin Čičvák

„Tyran je mrtvý!“ – zní poslední replika inscenace Martina Čičváka Caligula a obratem si do té doby bezmocný senát uzurpuje moc. Společnost se nevyvíjí po spirále, nýbrž bezmocně zacykluje v bezvýchodných kruzích. V politické rovině se dá vyznění inscenace vyložit i s přímým odkazem k dnešku. Všichni politikové slibují, snaží se být populárními, jsou však pouhými populisty bez konkrétních činů. Čičvákův Caligula je ve snaze najít řešení, jak změnit svět, vlastně také bezmocný. Proto se rozhodne nemocnou zkorumpovanou společnost vyléčit šokem a zavádí nepopulistická opatření, ba co víc, nezůstává jenom u slov. Svět toužící po spokojenosti je jeho činy zaskočen, vytržen z falešného pocitu štěstí. Na Čičvákově pojetí Caliguly je nejuhrančivější, jak inscenace zvedá varovný prst ne vůči transparentnímu tyranovi, nýbrž vůči těm, kdo jej stvořili, podporovali, posluhovali mu i trpěli pod jeho krutovládou, protože nedokázali být svobodní. To není studie šílence, který si dělá, co si zamane, ale studie těch druhých, „normálních“. (Těch „Hitlerových mužů“ v každé době, kteří ze zbabělosti nebo v zájmu vlastního prospěchu dopouštějí, že se Hitler a jiní vůbec uskutečňují a bez víry v Boha nebo v rozum, v chaosu kolem sebe, se tvrdě ujímají trůnu.) Inscenace tedy skrze uvažování a jednání Caliguly pojednává o jeho suitě. O zkaženém establishmentu, který kolaboruje se špatným systémem tím, že ho spoluutváří.

Tvůrci inscenace) přečetli Camusovu předlohu ne jako existenciální, nýbrž nadčasovou politickou hru, nota bene globálně současnou. Pomineme-li Caligulův zármutek za mrtvou sestrou, jeho až iritující vnitřní klid plyne z jisté „morální“ převahy, kterou mu stvrzuje mravní nedůvěryhodnost politického aparátu. Výmluvný obrázek o něm se naskýtá již v prvním obrazu inscenace na hřbitově. Unuděni, zívající, líní a nanejvýš něco pojídající aparátčíci čekají, až se Caligula ze smrti Drusilly vzpamatuje a konečně rozhoupe. Sami od sebe by nehnuli prstem, na to se mají příliš dobře. Nic jim není svaté, ani místo odpočinku zesnulých. Věnce si podkládají pod hlavu jako polštáře, rozstřikovačem osvěžují víc sebe než květiny. Nejenom oni, ale především Caligula ztratil víru. Ani jemu není nic svaté. Uvědomuje si vlastní nicotnost, nespokojenost se stavem věcí a chybějící řád, tedy něco, co by mohlo člověku navrátit vědomí vyššího smyslu existence, snaží se objevit lunu. Všechno ostatní už má, marnost nad marnost, protestuje tedy proti status quo po svém. Ovšem lidé, kteří ho obklopují, jsou na tom ještě hůř. Nejsou totiž schopni žádného vzdoru, kladení žádného odporu. Proto Caligula tak bezmezně a beztrestně manipuluje s jejich slabostmi. Poněvadž mají pocit viny, zastrašuje je a ponižuje – svazuje je a zalepuje jim ústa páskou. Poštvává je proti sobě navzájem, zkouší hranice elastičnosti jejich charakterů, o nichž nemá valné mínění. Paradoxně, čím víc je ponižuje, tím servilněji mu pochlebují. Na pachuť po všem, co napáchá, si pro zlepšení chuti rozbalí cukrátko. Čičvákův Caligula není ani tolik šílený, ani tolik neinteligentní, aby nakonec nepochopil, že přesto, že senátory přinutil fyzicky pracovat (scéna s vytíráním vody z podlahy do kbelíků), nikoho v jeho podstatě nezměnil. Jelikož jeho protest byl pouze destrukční, sám si nakonec zvolí dobrovolný odchod pomocí aktivní asistence Chaerey.

Caligula Ondřeje Brousky nevzbuzuje všeobecný strach řvaním, histrionstvím, neřku-li fyzickým násilím. Čím je jeho chování umírněnější a přátelštější, tím víc jeho krutost nabývá na účinku. Je usměvavá, něžná, bez deklarované zloby, jako když člověka políbí nepřítel. Přesto jeho rádoby vlídné chování nese všechny atributy jeho neřestí – je exhibicionistický a marnotratný (hledání luny, akrobatické radovánky s Caesonií na kruhu), arogantní a sebestředný, výstřední (jako císař sám sebe akčně korunuje maskou, kterou si okázale nanáší na obličej v podobě zlatě-stříbrných flitrů, obcuje se sádrovými odlitky obličeje a rukou Drusilly). Zejména je obdařen drsným smyslem pro humor – třeba, když jen tak mimoděk oznamuje Mereiovi, že dal zabít jeho syna. Byť jsou jeho způsoby chování stejně nezaměnitelné jako jeho způsob vlády, přesto si je vědomý, že rozmary jeho fantazie jsou méně kruté než války, čímž de facto ctí lidský život.

O mimořádný herecký zážitek inscenace, a zaručeně nejvýraznější herecký výkon sezóny, se zasloužila Andrea Černá v roli Caesonie. Spoluutváří ho minuciózní práce s hlasem, významově logická intonace, přirozené postoje, zpěv a sebejistý pohyb na kruhu, zejména obdivuhodná koordinace pohybu a mluvy – to vše s neuvěřitelnou lehkostí. Caesonie A. Černé je moudrá a ví, že není první, a ani si nenalhává, že bude poslední, tedy tou fatální ženou po vladařově boku. Vymezený čas s Caligulou si tedy užívá, jak jí to jen on umožní. Výrazně k herectví inscenace přispěl Ivan Řezáč jako nejvíce zesměšňovaný, přesto nepřímočarý Chaerea, který své protiargumenty předkládá Caligulovi obezřetně, ponechávajíc si zadní dvířka mezi „svými“, protože touží po jediném: žít a být šťastný. Rovněž Eva Režnarová (Orestilla) předvedla na malé ploše zhutněný a výrazově propracovaný příběh hrubě ponížené ženy, a též dovednost syntetického herectví. Nutno však vyjádřit pochvalu za podíl na herecky sourodém celku jmenovitě – Petru Rychlému za zpočátku účinně lehkomyslného Mereia; Václavu Svobodovi za vystřízlivěného vtipálka Octavia; Michalu Novotnému za zdánlivě flegmatického Helikóna a Adamovi Vaculovi za vzdorovitého Scipia. Všichni svými plasticky ztvárněnými mikropříběhy přispěli k významové gradaci inscenace.

Režisér Čičvák má vycizelovaný autonomní rukopis, jehož charakteristické prvky je možné vystopovat téměř ve všech inscenacích. Inscenace Caliguly je – řečeno slovy A. Blancheta v eseji uveřejněné v bulletinu – „hlučná blýskavice, v jejímž průběhu se všechno tříští a létá vzduchem“. Scénografie v režiích M. Čičváka obvykle nese obstrukční prvek, který mnohdy definuje herectví hlavních postav. V Caligulovi je to kruh. Dokonale zapadá do celé cirkusové arény svérázného vladaře. Visící kruh je přímo manželská lože, na níž milenci nenasytně souloží, přestože visí nad propastí. Může se v ní člověku od rozkoše zatočit hlava, ale také ji zde může úplně ztratit. Kruh umožňuje létat uprostřed prázdnoty, což je okázalá demonstrace, že vše je dovolené. Tento nadnášející let je však jen pouhou iluzí svobody, kterou Caligula realizuje na úkor všech ostatních. Scénografické řešení však nachází stěžejní oporu v římských lázních. Postavy se pohybují ve vodě a na zadním horizontu se promítají letokruhy vody. Ve stylově čistém scénografickém návrhu Hanse Hoffera má všechno půdorys kruhu – vodní lázně, zadní projekce vody do půlkruhu, kbelíky, vodní drnkací nástroj, který obsluhuje Helikón. Kruh je obecně nejdokonalejší křivka. V přeneseném významu nejlépe vyjadřuje magický kruh života a smrti. Přes všechny obstrukce a antiiluzivní divadelní postupy Čičvák znatelně eliminuje sobě vlastní difuzi a spěje k myšlenkové koncentrovanosti svých osobitých jevištních výpovědí.

M. Čičvák pracuje s hudbou spoře. Nebo spíš za hudbu považuje každý zvuk, dokonce – řečeno s Johnem Cagem – i ticho. V Caligulovi si vystačí s takřka jediným, ale zásadním hudebním motivem, který neodbytně a tím víc výmluvně opakuje. Pokud v inscenaci použije popovou skladbu, povětšině skrze ní vykládá postavu, která ji interpretuje. Jak tedy lze vykládat jednání Caesonie skrze Gloomy Sunday neboli „maďarskou sebevražednou píseň“, kterou v roce 1933 zkomponoval pianista Rezső Seress? Její čtení je shodné s čtením Camusovy existenciální filozofie, v níž řešil sebevraždu jako základní filozofickou otázku. Caesonie zpívá o společném rozhodnutí – volbě smrti, zatímco na laně tančí zubatá se zlatou kosou v ruce. Caligula ji pošle na smrt (přiváže ji k zubaté s kosou) a k té svoji nakonec přivolá Chaereu. Smrt je volbou totální svobody, vysvobozením z absurdní nicoty. Když totiž Caligula mravní očistu světa uskuteční a ryze originální dílo završí, nabídne vlastní život, protože se mu tím naplnil a svůj životní kruh může uzavřít. Proto je rovněž Brouskův záměrně tlumený Caligula také in articulo mortis tolik vyrovnaný.

Více o inscenaci najdete zde

Vstupenky můžete rezervovat přímo zde