Prof. PhDr. Vladimír Just o tom, na koho se na Vinohrady chodí

Již třetím rokem pro vedení divadla trojice významných teatrologů a divadelních kritiků - PhDr. Radmila Hrdinová, PhDr. Ľubica Krénová, PhD. a prof. PhDr. Vladimír Just, CSc.- neúprosně sleduje naši práci. Z hodnocení sezony 2014/2015 vybíráme pro naše diváky zamyšlení prof. V. Justa o některých hereckých výkonech vinohradských herců.

Sám pro sebe jsem definoval jednu vinohradskou maximu, platnou od založení divadla až po poslední sezonu: úsilí sebeinvenčnějších režisérů (ale i dramaturgů a dramatiků) by bylo na Vinohradech k ničemu, kdyby se nemohlo opřít o mimořádné herecké osobnosti – a výkony. Teprve skrze ně (nikoli naopak) hodnoťme úspěch či neúspěch dramaturgie a režie. Platí totiž i nadále, že vinohradská scéna stojí a padá s herectvím.

Zatímco pro historiky a teoretiky divadla se na Vinohrady chodilo „na Hilara, na Kvapila, na Frejku, na Pistoria, na Kačera“ atd., publikum chodilo hlavně na své herce. A tak jako kdysi „na Vydru“, „na Štěpánka“, „na Štěpničkovou“, „na Chramostovou“, „na Brodského“, „na Kopeckého“, „na Hanzlíka“ či „na Janžurovou“, chodí se sem i dnes – a dlouhé roky - „na Preisse“, „na Töpfera“, „na Havlovou“, „na Maciuchovou“, na „Dvořáka“, „na Skopala“ atd. Věřím, že brzy se sem bude chodit – a vlastně už chodí – i na stále se lepšící Markétu Frösslovou (nádherně „čechovovská“, okouzlující a jemně ironická Taťána Borodinová i Učitelka v Mrožkově Lásce na Krymu; směšnohrdinská, vyzývavá i smutná Zuzi v Hodinovém hoteliéru; rozporuplně ženská Karolína von Feuerbach ve Vedralově Kašparu H.) (Pozn. red: Herečka je nyní na mateřské dovolené.)

A především se tu chodí, což už vinohradský divák naštěstí i beze mne dobře ví, na Ondřeje Brouska (viz věrohodný, vlastně tragikomický a vůbec ne prvoplánově plakátový „pravdoláskař“ Leon Glembay v Rodu Glembayů, jenž je zkušenému Ignáci Glembayovi Tomáše Töpfera i jeho prohnané, marně si masku ušlechtilosti nasazující druhé ženě v podání Dagmar Havlové naprosto rovnocenným partnerem). Ondřeje Brouska považuji za největší objev – i největší devizu - posledních vinohradských sezon. Právě on svým všestranným nadáním přináší na vinohradskou scénu něco opravdu kýženého – totiž „to, co se jinde nevidí“. Viděl jsem – nehledě na slavný film - poměrně slušnou řádku Shafferových divadelních Amadeů s rozličnými Mozarty, od dávného Preisse v Městských divadlech až po nedávného ostravského Orozoviče, ale musím říci, že to, co na Vinohradech dokázal Brousek jsem dosud nezažil. Opravdový, autentický muzikant předvádí muzikanta, skladatel skladatele, aniž cestou za lidsky strhujícím portrétem ztratí ze zřetele divadelní postavu: vedle virtuózní hry na klavír (a to i v neuvěřitelně akrobatických polohách) ukazuje Brousek i stejně virtuózní techniku hereckou, která se neomylně pozná podle toho, že „není vidět“, že se jaksi samozřejmě rozumí sama sebou. Aniž na sebe Brousek exhibicionisticky upozorňuje (a že tato role k tomu svádí jako málokterá jiná!), jen jaksi mimochodem, „bokem“ - a jindy zase naopak jako vědomý, provokativně jedovatý komentář k situaci - , brilantně brnkne na klavír, stejně ledabyle, jako brnká na city přítomným dámám (Ivany Uhlířové Konstance Weberová, Josefiny Voverkové Kateřina Cavalieri).

Brouskův výkon je o to cennější, že tu netrčí osaměle, že se může opřít o skvělého Salieriho Jiřího Dvořáka. Po Pirandellově Jindřichovi IV. a Stoppardově fyziku Kernerovi ve Dvojitém agentovi je to opět další přesná hercova zpráva o člověku znejistělém a zaskočeném nastupující „modernou“, jíž fatálně nerozumí, která ho svou bezskrupulózností zároveň odpuzuje i žárlivě okouzluje - až ho „dějinně“ semele: zatímco hektický Brousek zosobňuje na jevišti téma „přetlak“ (něco předimenzovaného, „gejzír“, „povodeň“), Dvořák představuje stejně chorobný „podtlak“, kritickým intelektem cezený výkyv opačným směrem, směrem k rozumem vyprahlému „suchu“ - obé však, v přírodě jako na jevišti, jsou jevy kalamitními a musí skončit katastrofou. A vyrovnané herecké trio doplňuje energií nabitá, dětsky hravá a jen zdánlivě prostoduchá Ivana Uhlířová ve své Konstance - zatím dost možná nejlepší vinohradské roli. Snad jedinou (relativní!) slabinou jinak herecky vzácně vyrovnané inscenace je příliš okatě a stále stereotypněji karikovaný Josef II. v trochu „bavičském“ podání Michala Novotného.

Rod Glembayů – vstupenky můžete rezervovat přímo zde, videoukázku najdete zde

Amadeus – vstupenky můžete rezervovat přímo zde, videoukázku si můžete pustit zde

Dvojitý agent - vstupenky můžete rezervovat přímo zde, videoukázku najdete zde