Rozhovory s Janem Šťastným a Simonou Postlerovou

Simona Postlerová o inscenaci Plačící satyr

Pokolikáté se ve své herecké profesi setkáváš se Šrámkem?
Na divadle jako herečka poprvé, ale často jsem se s ním setkávala už jako dítě, protože můj tatínek byl herec, Šrámka miloval, a často jsme se doma bavili o básničkách – a to bylo moje skutečné první setkání se Šrámkem. Vzpomínám si, jak mi tatínek říkal krásnou básničku Raport a já jsem se jí okamžitě naučila – stačil mi k tomu jen jeho přednes. Tatínka na Šrámkovi fascinoval jeho ryzí pohled na základní zákonitosti lidského života a jeho schopnost je lyricky ztvárnit. A měl pravdu. Přesně těmito rovinami se při zkoušení zabýváme.  

Jak vnímáš práci na inscenaci – je to náročné zkoušení?
Je to především krásná práce, jednak se mi velice líbí text, a také je radost zkoušet s panem režisérem Lipusem. Už se známe, pracovala jsme s ním na inscenaci Dvojitý agent, což je úplně odlišný žánr a jiná poetika, velmi mě baví s ním přemýšlet nad textem a objevovat v něm další významy. A také musím zmínit své herecké kolegy, s nimiž si velmi rozumíme  a jsem šťastná, že s nimi můžu zkoušet.  
A jestli je zkoušení náročné? Šrámek ve hře používá nádhernou češtinu, a my herci ji musíme zvládnout tak, aby se všemi přechodníky a dalšími neobvyklými tvary divákům připadala jako úplně běžný jazyk a uvěřili nám, že se tak opravdu mluví. Což je sice docela náročné, ale zároveň radostné.

Hraješ paní Lídu Setumskou, jaká je to žena? Šrámek ve scénických poznámkách napsal, že je „nehonosně krásná, a ani  za mák démonická“ – to je velmi zajímavá charakteristika…
Je to zajímavá, bohatá a půvabná žena, která je dost silná na to, aby se vůči mužům kolem sebe mohla chovat urputně a manipulátorsky, ale ona se tak nechová. Démoničnost by byla příliš prvoplánová – ona je složitější.  Hýčká si své city a prožitky, a zároveň se snaží jít za svým cílem -  touží po přízni jednoho muže – spisovatele Zlocha, do kterého  byla zamilovaná jako dívka před dvaceti lety. Jenže si neuvědomuje, že není možné rovnou navázat na minulost a tvářit se, že těch dvacet let, které prožila s někým jiným, neexistovalo. On si to uvědomuje, a to je příčinou míjení mezi nimi. A to se normálně v životě přece stává a mnozí z nás to zažili…

Jak se tato lyrická a křehká hra hodí od naší dynamické a poněkud cynické současnosti? 
Naším velkým úkolem je skloubit vnitřní příběh a niterné motivy jednotlivých postav a vnější příběh – to, co se na jevišti odehrává, aby vše bylo pro diváky srozumitelné.  Chceme ukázat city a inspirovat diváky k tomu, aby si uvědomili, že někdy cítili nebo cítí něco podobného, že mají podobné prožitky a že „v tom“ – tedy v té citovosti, nejsou sami. Že život bez citů je chudý, že všichni máme své city a jen se nesmíme bát je projevit a dát jim svém životě prostor.  

Jan Šťastný o inscenaci Plačící satyr

Pro Simonu Postlerovou je práce na této inscenaci prvním divadelním setkáním s Fráňou Šrámkem, Jak jste na tom vy?
Jako herec se s ním setkávám také poprvé, ale už jsem se s ním setkal jako adept herectví – k přijímacím zkouškám na DAMU  jsem měl připravenou jeho známou básničku RAPORT. Takže svým způsobem mi Fráňa Šrámek pomohl, abych mohl dělat to, co dělám, a teď se k němu po 30 letech vracím.

Je ta práce na této inscenaci v něčem výjimečná?
Velkou pozornost je třeba věnovat textu, který sice není přímo ve verších, ale každá věta má tak specifickou stavbu, že přehodit slůvko znamená ztratit rytmus a opravdu se vyplatí se text naučit přesně. Jak říkala Simona - naší ambicí je, aby v nás text tak zdomácněl, aby ten jazyk vypadal úplně přirozeně.

Hrajete spisovatele Jiřího Zlocha, jehož jméno může v divákovi vyvolat představu něčeho zlého. Jaký je to člověk – je skutečně v nějakém směru „zlý“?     
Je to muž, který sice vystupuje krutě, ale v nitru je vnímavý a rozbolavělý, a pomocí určité krutosti se brání. Ale tak to přece ve vztazích je – vztahy někdy bývají kruté, a pokud si je nechceme připustit nebo na ně ještě nejsme zralí, reagujeme nepřiměřeně.  Jméno Zloch je opravdu významotvorné,  nemělo by jít ovšem o obecné zlo. Ve hře vystupují tři spisovatelé a v každém z nich je něco ze Šrámka. V mé postavě je obsažen šrámkovský tulák, který je zároveň tak trochu bolavým cynikem. 

Proč hrát tuto křehkou hru na počátku dravého a dynamického 3. tisíciletí? Není to nudný anachronismus?
My doufáme, že by tato inscenace by mohla ukázat, že je možné taky mluvit jiným jazykem nebo  že se k sobě můžeme jinak chovat…  Věřím tomu, že když se diváci zaposlouchají do té řeči, mají čím být strženi.  V dnešním světě a v běžném životě bohužel lyrika chybí, a to je škoda. Zkusme jí do života tímto způsobem dodat.

rozhovory připravila Z. Paulusová