Vážený pane řediteli, milý Tomáši,
tak vidím, že zase odpovídáš na stížnosti několika diváků, kteří jsou nespokojeni s hrou Slawomira Mrožka LÁSKA NA KRYMU. Spíše se hrou samotnou, než s její inscenací – a proto cítím povinnost říci k tomu několik slov jako šéfdramaturg divadla, za výběr textu odpovědný.
Nejprve – opakuje se zde situace, kterou jsme prožili po premiéře Stoppardova DVOJITÉHO AGENTA. I tehdy některým divákům, kteří si (ne zcela podloženě) ztotožnili Divadlo na Vinohradech se scénou hrající komedie a muzikály, vadily dialogy hry i složitost jejího děje a konec konců zejména komplikovanější obraz světa, který hra nabízela. Protože nám oběma (a celým Vinohradům) záleží na každém divákovi, snažili jsme se je požádat o to, aby si při výběru představení četli naše anonce na webu a (což je nová služba) podívali se i na video trajlery z inscenací. Zdůraznili jsme, že největší divadelní neštěstí nastává tehdy, kdy je divák mentálně připraven a těší se na něco žánrově či obsahově úplně jiného, než co mu inscenace může nabídnout. Není to mrzuté jen pro toho diváka, ale také pro všechny tvůrce inscenace. A netajili jsme se ani tím, že v rámci koncepce DIVADLA NA VINOHRADECH JAKO DIVADLA VELKÉ ČINOHRY hrajeme i texty náročnější, vyžadující jistou kulturní připravenost a diváckou zkušenost – a to ať už jde o klasiku, tak o moderní drama. To je totiž naší povinností jako kulturní a osvětové instituce podporované ve veřejném zájmu z veřejných prostředků.
Proto – a to jsme říkali už u Stoppardova textu – se snažíme v našich anoncích inscenaci charakterizovat přesně a poctivě, bez reklamních triků. Znovu si čtu- kvůli těm několika reakcím na Mrožkovu tragickou komedii - anonci na webu či články v našich novinách (z webu rovněž přístupné) a jsem si jist, že pan Kosňovský, který Mrožkovo poslední velké dílo vnímá jako „slátaninu“, si mohl jejich přečtením ušetřit traumatizující zážitek a strávit večer způsobem, který by mu lépe vyhovoval. (Upřímně řečeno, zaskočilo mě trochu, že právě premiérový divák má tak malou zkušenost s podobou dialogů v moderním dramatu.) Právě tak paní Hradeckou by méně vyděsil vstup V. I. Lenina do čechovovského salonu, neboť těžko si představit anonsovaných „sto let Ruska“ bez přítomnosti tohoto pochybného velikána. (Ostatně, paní Hradecká vlastně pochopila, oč autorovi šlo, když píše, že po (parafrázuji) po vstupu Lenina se všemi atributy (pěticípá hvězda, srp a kladivo) se to „už vážně nedalo vydržet“. Nedalo, ale trvalo to. A platíme za to všichni, nejen Rusové, dodnes.)
Píšu toto vše zejména proto, abych svými chabými prostředky zabránil dalším zklamáním a naopak podpořil ty, kteří chtějí náročnější společenskou hru vidět. Konec konců, debata po premiéře DVOJITÉHO AGENTA rovněž vedla k tomu, že tato zdařilá, byť nejednoduchá inscenace se hraje už dva roky a brzy se dočká třicáté reprízy.
A dále – je třeba naše diváky ujistit, že hry, které na repertoár po našem nástupu do divadla v roce 2012 nasazujeme, jsou – kromě původních českých novinek (HAŠLER), významnými texty, inscenačně i divácky prověřenými na světových jevištích. Je přirozeně možné, že jejich inscenace se nám ne zcela povedou – což ale, myslím, není případ Deákovy LÁSKY NA KRYMU. Rozhodně to však nejsou žádné „slátaniny“ s „dialogy o ničem“. Při vší úctě k divákům bych se proti tak klientsky jednoznačným a současně arogantně pitomým výrokům rád ohradil. Je třeba připustit si, že když mám chuťové buňky navyklé na sekanou z papíru s plnotučnou hořčicí a rohlíkem či na hamburger, nemusí mi chutnat lasagne či mořské plody. Konkrétně Mrožkova hra byla premiérována s úspěchem v Paříži, hrála se s ohlasem také v Rusku, Polská televize má záznamy hned dvou jejích inscenací… Je to významné a velké DÍLO, jehož bohaté významy jsou divákům tím dostupnější, čím více jsou tito diváci doma v moderní evropské historii a ve velké ruské literatuře.
A konečně – zdá se, že málokteré téma tak polarizuje současnou českou společnost jako problematika našeho vztahu k Rusku. Je tedy jasné, že tato polarita najde svou rezonanci i v publiku. Zvlášť druhé jednání hry, odehrávající se na konci 20. let minulého století (se všemi paní Hradeckou děsícími atributy stalinské verze bolševické totality), může přirozeně otrávit ty diváky, kteří jsou ochotni souhlasit s militantní nostalgií poslankyně Českého parlamentu M. Semelovou. Naopak, ty, které děsí její demagogický pohled na dějiny, mohou souvislosti, na které Mrožkova komedie odkazuje, jen potěšit a posílit jejich odhodlání nepřestat se dozvídat a myslet vlastní neidologickou hlavou.
Závěrem – je příznačné, že – právě díky tomu, co je v Mrožkově hře tak jasnozřivě reflektováno a co nostalgici (přesněji – „ostalgici“) touží navrátit – se ještě dnes – po více než století a půl – opakuje spor Havlíčka s Tylem o „světovost“ či „domáckost“ naší kultury (a našeho divadelnictví). A to dokonce i v rubrice Pište řediteli na webových stránkách Divadla na Vinohradech. V tomto ohledu nám nepomůže ani přetlačování, ale ani ústupnost – jen trpělivost a poctivost. Pevně věřím, že většina věrných diváků našeho milovaného divadla oceňuje a ještě ocení návrat k tradicím „velké činohry“ i k ambici uvádět vedle „zaručených kusů“ také zde neznámá kvalitní díla moderní světové dramatiky, návrat k takovým repertoárovým poměrům, které v DnV panovaly v 60. letech či v druhé polovině let 80, k nimž se, pane řediteli, milý Tomáši, přece otevřeně a stále hlásíme.
Srdečně zdraví a krásný nový rok přeje
Prof. MgA. Jan Vedral, PhD.
Šéfdramaturg Divadla na Vinohradech
