ZEMŘEL REŽISÉR A HEREC JAN KAČER

ZA JANEM KAČEREM

Jan Vedral

V březnu jsem strávil krásné a intenzivní odpoledne s Janem Kačerem v jeho domě ve Slivenci. Přinesl jsem svému spolupracovníkovi a příteli výtisk knihy Vyvětráváme… (Divadlo na Vinohradech za tzv. normalizace), ve které je mimo jiných také rozsáhlá studie L. Jungmannové o čtyřech inscenacích, které Kačer jako po tři sezony kmenový vinohradský režisér v našem divadle vytvořil na konci osmdesátých let. Byly to inscenace přelomové a klíčové, v nichž se divadlo uměleckým činem s vypětím tvůrčích sil vymaňovalo ze svěrací kazajky normalizační ustrašenosti.
„Pokud zemřu dřív, než mě znovu navštívíš, dozvíš se novinky o mně z novin.“
Na stole měl Kačer rozpracované skici malých obrázků, smutných maleb ptáků, které pozoroval oknem a také lidské postavy na kříži. I ve vysokém věku a nemoci potřeboval tvořit, a vrátil se proto ke svým výtvarnickým začátkům. Také psal krásné osobní vzpomínky a úvahy, které vyšly v několika knížkách. O divadle - lásce a bolesti svého života, mluvil s velkým nadšením a s obavami o jeho současný stav. Jeho duch stále režíroval a Honza Kačer dál alespoň přesvědčováním přesvědčených, kteří ho neopustili, pokračoval ve své snaze zbavit herecký a scénický výraz klišé, přibližnosti, nepravdy a strojenosti a vrátit hercům vědomí sebe sama (sebevědomí) a schopnost stát skrze postavu za svým míněním a slovem.
V našem divadle pohostinsky nastudoval v roce 1982 Gogolova Revizora s Jaromírem Hanzlíkem, Jaroslavem Moučkou a Jiřinou Jiráskovou v hlavních rolích. Jeho návrat z „vyhnanství“ v ostravském divadle, kde sehnal práci poté, co ho normalizátoři vyhodili na začátku sedmdesátých let z Činoherního klubu, do Prahy, kde žila jeho rodina, byl komplikovaný, Budiž přičteno tehdejšímu kádrovému řediteli Zdeňku Míkovi k dobru, že v roce 1986 Kačera přes odpor orgánů a, jak dnes víme, i přes odporné intriky STB, na Vinohrady angažoval. Bylo to důležité a tvorbou naplněné období pro Jana Kačera, pro Vinohradské divadlo a pro mě osobně jako mladého dramaturga a dramatika, který měl tu čest s Kačerem spolupracovat.

Všechny čtyři Kačerovy inscenace „českého programu“, v nichž teatroložka Jungmannová našla společné téma „proti paktu s ďáblem“, se významně ve veřejném prostoru zapsaly do sílícího nejen divadelního, ale celospolečenské vědomí sama sebe a odvaze zaujmout postoj a stát za svým slovem.
Dykův Krysař s Martinem Stropnickým v titulní roli a s hostujícím písničkářem Vladimírem Mertou, interpretujícím Dykovy společnost hořce reflektující básně, byl jevištně básnicky strhujícím obrazem nemocné společnosti. Hálkův Záviš z Falkenštějna v přepisu Jaroslava Vostrého nastolil intenzivně téma naděje a národní hrdosti. V inscenaci mé hry Urmefisto s Viktorem Preissem v hlavní roli podstoupil vinohradský ansámbl katarzní očistu od normalizačního podvolení se moci. A inscenací Topolovy nové hry Hlasy ptáků se Vinohradům také díky Kačerově nezměrné vytrvalosti podařilo vrátit na jevišti zakázaného dramatika a básníka, který patřil k těm nejlepším, jež naše kultura kdy měla.
Jan Kačer se významně podílel i na přípravě a realizaci „stávkových večerů“ v DnV v listopadu a prosinci roku 1989. Od sezony 1990/1991 nastoupil do činohry Národního divadla, do níž se uvedl už roku 1971 normalizátory z repertoáru předčasně staženou skvělou inscenací Brechtovy Matky Kuráže s Danou Medřickou v titulní roli.
V rozsáhlé režijní, herecké, pedagogické i politické práci Jana Kačera představuje jeho „vinohradská epizoda“ jen malou část. Pro Vinohradské divadlo a jeho návrat k nejlepším tradicím sebevědomé činohry však byla jeho spolupráce nepominutelná. Pro mě osobně byla životním zážitkem a jednou z umělecky určujících inspirací.
Při onom březnovém posezení nad smutnými skicami a s velkou Kačerovou radostí nad vinohradskou knihou nebylo pochyb o tom, že tři vinohradské roky a pět zdejších inscenací byly nepominutelné a zásadní i pro samotného divadelníka.
Honzo, díky za vše!