Libuše Švormová o komedii Bytná na zabití

Komedii Bytná na zabití uvádíme jako českou premiéru, takže ji diváci zřejmě neznají -- jak byste hru představila?
Někteří diváci možná ten příběh znají, protože to byl film z roku 1955, jmenoval se Pět lupičů a stará dáma. Já jsem ten film sice viděla, ale vlastně bych ho s divadelním představením nesrovnávala – je to něco docela jiného  – divadlo dokáže divákům v mnoha ohledech překvapivě nabídnout působivější podívanou než film. Bytná na zabití je půvabná komedie o starší naivní dámě a pětici svérázných zločinců, každý z této skvělé pánské pětice má svůj typ a svůj svébytný herecký prostředek a věřím, že sledovat tuto výborně sehranou pětici bude pro diváky velice zábavné.

Hrajete bytnou, paní Wilberforceovou…
Pojímáme ji jako byvší dámu, která je situací donucena pronajímat pokoje a jeden pokoj pronajme pěti pánům, o kterých se téměř až do konce hry domnívá, že jsou to gentlemani. Jenže z nich se vyklube něco zcela jiného, což je divákům samozřejmě od počátku jasné, ale není jasné, jak bude tato pětice svou situaci řešit a co bude dělat ona.

Dramatická situace, kdy se stará dáma, případně malý kluk, dostane do konfrontace se zločineckou bandou, a zvítězí nad ní, se v divadelních hrách i filmech objevuje znovu a znovu…  Proč je podle vás tento princip pro diváky tak přitažlivý?
Protože i když je to nadsázka nebo komedie, tak ten základní princip je spravedlivý - a lidé si většinou přejí, aby svět byl spravedlivý.  A navíc v současné době, kdy se senioři stávají obětí různých podivných akcí, je to docela povzbudivé pomyšlení --  ale rozhodně nepracujeme s žádnou násilnou aktualizací. Pan režisér Juraj Deák striktně udržuje anglický typ humoru, který mám moc ráda, a celý příběh se odvíjí v rovině mírné absurdity a slovního vtipu. Je to jemná komedie, chytře využívající nadsázku. 

Přirovnala byste paní Wilberforceovou aspoň v něčem k legendární slečně Marplové?  
Určitá podobnost mezi oběma je, ale slečna Marplová je kombinačně zdatná, kdežto paní Wilberforceová spíše s důvěřivým úsměvem sleduje dění , které se odehrává mimo ni, a ovlivňuje je spíše nechtěně.  

Paní Wiberforcová je vaší druhou rolí v Divadle na Vinohradech, jak se cítíte na vinohradském jevišti?
Pro mne je to sen. Když jsem před dvěma lety poprvé stála na vinohradském jevišti v komedii To byla moje písnička!, cítila jsem dojetí. Hrála jsem za svůj herecký život v mnoha zajímavých divadlech, která měla svoji atmosféru, ale takhle krásné divadlo jsem ještě nezažila. Podobný pocit jsem měla při svém prvním angažmá v pardubickém divadle, to je také krásná budova. Ale z vinohradského divadla jsem byla a stále jsem unešená a jeho duch na mě velmi působí.  

Jak byste na toto nové představení pozvala své přátele a vůbec všechny diváky?
Já už své přátele zvu a samozřejmě zvu i všechny diváky. Věřím, že se budou určitě bavit a možná chvílemi i hodně smát, a to bych byla moc ráda – to jsem si vždycky přála. A určitě bych všechny diváky pozvala na skvělé herecké výkony mých kolegů – Ivana Řezáče, Martina Zahálky, Filipa Blažka, Václava Vydry a Lukáše Příkazkého  a v menší roli také Jiřího Čapky.  S některými jsem se potkala na jevišti poprvé, ale byla radost s nimi pracovat, přinášeli na zkouškách  své nápady, vymýšleli  různé gagy a vtipy  a pan režisér je přijímal… Byla to moc hezká práce a věřím, že to projeví i na výsledku a že diváci budou opravdu spokojeni.    

                                                                                                                                  ptala se Z. Paulusová